Stránky studentského výboru

Studentský výbor je neformální a otevřenou skupinou studentů požadujících posílení prvků přímé demokracie, zejména zákon o obecném referendu, přímou volbu prezidenta a odvolatelnost poslanců.

Rozhovory

Chystáme nový 17. listopad!

 

Listopad 89 byl pouze nastartováním boje za demokracii. Ten boj jsme zdaleka nevyhráli a vůbec není jisté, jestli ho aktuálně neprohráváme, říkají Jana Glivická a Lukáš Kantor – organizátoři demonstrace za demokracii, která proběhne 17. listopadu na Václavském náměstí.

 

Vy si 17. listopad asi nepamatujete. Co znamená pro dnešní dvacetileté?

Jana: Chápeme, že to datum lidé berou jako symbol vítězství demokracie. My ho tak ale nebereme. Bereme ho jako zlom, který je začátkem boje o demokracie. Ten boj podle nás ještě neskončil. Chceme dnes navázat na symboliku toho data a v tom boji pokračovat.

 

Otázka je, jestli se stav demokracie u nás od roku 89 spíše nezhoršil.

Jana: Já jsem ročník 1987, takže to mohu těžko posoudit. My ale hodnotíme, jaký je stav demokracie dnes, a ten se nám nelíbí.

 

Co se tedy konkrétně nelíbí?

Lukáš: Pokud má být 17. listopad symbolem vítězství demokracie, tak se ptám, kde je základní pilíř přímé demokracie – a to je zákon o obecném referendu. Ten tu ani osmnáct let od revoluce nemáme. Nemáme ho především kvůli politické straně, která má v názvu jak slovo demokratická, tak občanská. U nás můžeme hovořit o zastupitelské demokracii, která je ovšem hodně znetvořená politickou korupcí, neplněním předvolebních slibů a celkově nízkou politickou kulturou. Přímá demokracie zde neexistuje vůbec. S výjimkou lokálních referend, která ovšem nebývají závazná, a jednoho speciálního referenda o vstupu do Evropské unie, kde si byli politici dopředu jistí výsledkem.

 

Myslíte, že je referendum jako demokratický nástroj samospasitelné?

Lukáš: Určitě ne, ale posílení prvků přímé demokracie by podle nás hodně pomohlo větší angažovanosti lidí, většímu zájmu o politiku a většímu zájmu politiků o lidi, musela by se i zlepšit politická kultura.

 

Referendum ale může mít i svá úskalí. Vezměme třeba teď jen vítězství xenofobních populistů ve Švýcarsku…

Jana: Na druhou stranu tu mluvíme o demokracii, v níž moc vychází z vůle občanů. Samozřejmě, že zastupitelská forma je v pořádku – volíme si své zástupce, kterým dáváme právo rozhodovat. Ovšem lidé by měli mít možnost říct: tohle už je otázka, kterou chceme rozhodnout sami, protože si myslíme, že je to pro nás podstatné. My politikům svěřujeme moc, ale měly by existovat prostředky, jak bychom si ji v určitých otázkách mohli vzít nazpátek. Nemůžeme přece mluvit o demokracii, když spočívá jen v tom, že jednou za čtyři roky hodíme do urny nějaký hlas a následující čtyři roky nemáme do politiky co mluvit.

 

Jak se vás tedy konkrétně ona nedemokracie týká?

Lukáš: My bychom rádi rozhodli v referendu třeba zrovna o americkém radaru, v přímé volbě o budoucí hlavě státu nebo bychom chtěli i mít právo odvolat svého poslance, který se nějakým způsobem neosvědčil.

 

To by politici museli být velcí masochisti, aby si na sebe upletli takový bič. Nestálo by tedy spíš za to založit politickou stranu, která by to vše měla v programu?

Lukáš: Takové strany už jsou, ale neví se o nich, nemají šanci dostat se do médií, tím pádem do parlamentu.

Jana: A i kdyby se nějaká do parlamentu dostala, tak hrozí, že ona a její lidé lehce zapadnou do systému české politiky. Proto si myslíme, že tlak zdola na politickou scénu je dobrá metoda.

 

Není vaše volání po spolurozhodování spíše jakýmsi výrazem bezmoci?

Jana: Kdybychom měli pocit bezmoci, tak bychom se nerozhodli nějak angažovat. Kdybych já měla pocit bezmoci, tak teď asi sedím doma a piji něco jiného než čaj.

Lukáš: Politici v lidech ten pocit vyvolávají podle mě záměrně, protože jim vyhovuje. Kdyby se ho nedařilo lidem vsugerovat, tak tu máme plná náměstí, a to by si určitě politici nepřáli. Asi by jim vadilo, kdyby lidé byli aktivní, chodili za svým poslancem a dávali najevo svoji nespokojenost.

 

Všeobecná liknavost vypovídá o naší společnosti. To my přece dovolujeme, že si politici vykládají demokracii po svém.

Jana: Ale funguje to i naopak. Politika, tím jaká je, vytváří pocit, že s ní nic nemůžeme udělat. Společnost ten pocit přijímá a od politiky se odvrací. To je uzavřený kruh, který je potřeba někde rozbít.

Lukáš: A je to i problém médií. Pokud mají být hlídacím psem demokracie, tak se nemůže stávat, aby byla málo kritická nebo dokonce konformní, jako se to třeba zrovna u radaru často děje. A to se týká i veřejnoprávní televize. Nebo mi není jasné, jak může nejčtenější zpravodajský server provozovat vládní webové stránky, které stavbu radaru prosazují. To je skandální.

 

Soukromá média mají své vlastníky, a ti mají své zájmy, ta veřejnoprávní zase spravují politici. Ale zpět k demokracii. Je ve světě nějaký vzor, ke kterému by se naše demokracie měla přiblížit?

Lukáš: Měli bychom se přiblížit ostatním civilizovaným zemím, na které se v mnoha jiných ohledech hlasitě odvoláváme, jejichž legislativu ve velkém přebíráme a kde jsou referenda na lokální či celostátní úrovni běžnou tradicí. To se ovšem netýká jen Švýcarska a USA, to se týká celé západní Evropy. Dokonce i ve všech státech postkomunistické Evropy proběhlo více referend než u nás.

 

Říkali jsme, že se politikům daří vsugerovat společnosti pocit bezmoci. Jsou naši politici natolik chytří, nebo je naše společnost zkrátka jen historicky sebestředná, každý v ní myslí jen na sebe?

Jana: Po roce 89 tu vznikl falešný pocit, že jsme si svobodu a demokracii definitivně vybojovali a že už se dál nemusí nic dělat. Podle nás je ale potřeba se o věci veřejné zajímat i dnes. A třeba teď nastává doba, kdy si lidé začínají uvědomovat, že všechno není úplně v pořádku. Že společnost a politika nejsou takové, jaké jsme si představovali, že 18 let po Listopadu budou. Česká společnost opravdu asi nemá tradici, aby se k důležitým otázkám vyjadřovala, aby, když je potřeba, lidé vyšli do ulic. Na Západě, kde tato tradice existuje, jsou tyto věci úplně normální.

 

Do ulic chodí ale i Maďaři či Poláci, my si necháme nadiktovat cokoli. Možná je to zase na základě zkušenosti. Vzpomeňme na Iniciativu 99 nebo Děkujeme, odejděte. Obě iniciativy dopadly stejně, tedy neúspěšně.

Jana: Nechci hodnotit tyto iniciativy, ale to, že se nedosáhne něčeho vyloženě konkrétního, ještě neznamená neúspěch. Vždyť i to, že se někdo odhodlá a začne něco dělat, společnost určitým způsobem formuje. Kdyby si všichni řekli, že s politickou situací nic neuděláme, že se nebudeme do ničeho pouštět, tak by to tady mohlo vypadat mnohem hůř než teď.

Lukáš: V případě iniciativy Děkujeme, odejděte! byla parná selektivita. Byla namířena hlavně proti Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Prezident Havel byl ponechán potichu stranou, ale jako hlava státu přece také nesl plnou odpovědnost za polistopadový vývoj. Iniciativa se později navíc přerodila v politickou stranu, což odhalilo skryté rozpory. Opět pak zvítězily osobní ambice a politikaření, které iniciativa původně sama kritizovala.

 

Takže ze společenské nespokojenosti buď nevyplyne nic, nebo vznikne strana, která se rozplyne v českém politickém systému.

Jana: Hodně se čekalo třeba od zelených, že zatuchlost ve sněmovně nějak rozvíří. Nakonec ale tato očekávání nenaplnili.

Lukáš: Lidé jsou zelenými hodně zklamaní, ale na druhou stranu to měli čekat. U nás je veliký problém politický analfabetismus.

 

Už kvůli němu bychom se ovšem možná měli referend obávat.

Lukáš: Bojí se jich především politici. Krásný příklad je třeba požadavek referenda o vstupu do NATO. Maďarsko si ho uspořádalo a má klid. Tady se politici báli tu otázku svěřit lidem. Teď se situace opakuje. Politici se zase bojí názoru lidí na americký radar. Lidi zase mlčí. Nebo nemlčí, ale pořád jich je pro referendum málo.

 

Pro referendum jsou u nás pouze odpůrci základny. Vy pořádáte demonstraci společně s iniciativou Ne základnám. Není to spojení trošku kontraproduktivní?

Lukáš: Předně není tak docela pravda, že referendum o radaru požadují jen jeho odpůrci. Ta akce na Václaváku také není jen pro odpůrce radaru, ale i pro jeho příznivce, kterým však více záleží na demokracii než na americké anténě v Brdech.

Jana: Právě na stylu, jakým se tu o základně jedná, se hodně ukazuje, že naše demokracie leckde skřípe. Spojit demonstraci za demokracii s otázkou základny je podle nás dobrá cesta.

 

A jaký má být výstup z akce? Nedočkáme se zase jen tichého rozplynutí do ztracena?

Jana: Demonstrace by především měla být ukázkou, že tu existují lidé, kteří nejsou se stavem naší demokracie spokojení. Chceme ukázat, že jsme tady, a chceme také rozpoutat debatu. Teď ještě těžko předvídat, jak demonstrace dopadne a kolik na ni přijde lidí. Rozhodně bychom ale chtěli pokračovat v dalších akcích.

Lukáš: Můžeme prozradit, že se chystá Výzva 2007. Zveřejníme ji ale, až přijde čas.

 

 

rozhovor vyšel v magazínu MF Plus 44/2007, str. 22-23 (rozhovor vedli Tereza Spencerová a Jaromír Hasoň)

 

 
Demokracie slaví 18. narozeniny. Dejme jí dárek: Referendum! Kdo - když ne my? Kdy - když ne teď?