Stránky studentského výboru

Studentský výbor je neformální a otevřenou skupinou studentů požadujících posílení prvků přímé demokracie, zejména zákon o obecném referendu, přímou volbu prezidenta a odvolatelnost poslanců.

My jsme napsali

Demokratický dluh polistopadové politiky

Lukáš Kantor 

 

V nadcházející diskusi se zaměřím na podle mně největší nedostatek politické demokracie v České republice: absenci přímé demokracie, zejména zákona o obecném referendu, který se přes opakované pokusy nepodařilo prosadit za celých osmnáct let od revoluce.

Většina občanů České republiky by se velmi divila, o kolika různých tématech se v zahraničí už v lidových hlasováních rozhodovalo. V případě pobaltských republik, Ukrajiny, Slovinska, Chorvatska, či Quebecu to byla otázka nezávislosti. V případě Litvy nebo Uruquaye to byl návrh vydávat určitou sumu z rozpočtu na sociální programy. V Polsku proběhla referenda týkající se způsobu privatizace a následného využití jejích výnosů. V Irsku hlasovali občané o zrušení trestu smrti i o většinovém volebním systému. Švýcarsko i Švédsko konzultuje s občany v referendech energetickou politiku státu. Na Ukrajině lidé hlasují o zrušení imunity poslanců, v Lotyšsku o zrušení důchodové reformy, v Litvě o zrušení protizákonných privatizací. Zeptejme se sami sebe, zda by něco podobného bylo možné v České republice, proč tomu pravice brání a proč jí to občané tolerují. Proč, když víme, že spor o privatizaci zdravotnických zařízení může být předmětem referenda v Maďarsku stejně jako vstup do Severoatlantické aliance.

Vypočítávám vše hlavně proto, aby vyniklo, jak žalostně vychází mezinárodní srovnání pro Českou republiku. A skutečně, ČSFR bylo rozděleno bez referenda. O způsobu privatizace referendum neproběhlo, ba obávám se, že ani skutečně celospolečenská deliberace. Česká republika vstoupila do NATO bez referenda, euro má být zavedeno bez referenda. Volba hlavy státu není přímá, nadále má jít o zákulisní mocenskou hru. Euroústava nemá být schvalována v referendu. A jako třešnička na narozeninovém dortu osmnáctileté "demokracie" v ČR – o zapojení do systému americké raketové obrany se má rozhodnout – bez referenda. Absolutně se přitom tají informace o tom, že i přímo o raketách již proběhlo referendum! Na Tchajwanu, v roce 2004, navzdory nevoli Číny i USA. Tamní obyvatelé měli odpovědět na otázku, zda v případě nestažení čínských raket namířených na ostrov souhlasí s nákupem dokonalejších protiraketových zbraňových systémů k posílení vlastní obranyschopnosti.

Ukazuje se tak, že hranice toho, co (ne)patří do referenda, není apriorně daná, tím méně objektivně stanovitelná, ale je prostě výsledkem celospolečenského konsensu (ve Švýcarsku snad neexistuje otázka, která by se neobjevila v referendu) či chcete-li, výsledkem politického boje. A tento boj podle mně v České republice od roku 1989 prohráváme. Nerozhodujeme sami – třeba prostřednictvím referend. Opět je za nás rozhodováno „tam nahoře“.

Ve světle podezřelé výměny státních zástupců v kauze Čunek stojí za pozornost, že v USA je státní zástupce funkce volená – tak daleko může sahat přímá demokracie. Totéž se týká guvernérů, funkce srovnatelné s naším prezidentem, resp. premiérem. Tak v roce 2003 v Kalifornii odvolali občané v referendu guvernéra Davise. Tento institut je součástí (nejen) kalifornské ústavy od roku 1911 a zkušenost ukázala, že není nadužíván. Ostatně po Davisovi nastoupil "dobře známý" Arnold Schwarzenegger a první co udělal bylo, že si dal v referendu schválit vydání dluhopisů. A pak že rozpočtová politika státu nepatří do referenda. 

        V Německu je dnes většina starostů volena přímo. V Mnichově se volí starosta přímo už od konce druhé světové války. Stejná praxe byla zavedena od roku 1997 ve městech v Itálii (tam volí přímo i tzv. prezidenty regionů), starostu volí přímo i v Londýně. V České republice však přímá demokracie pokulhává i na lokální úrovni: lokální referenda nebývají závazná, mají vysoké kvórum účasti nutné pro platnost... Starostové nejsou voleni přímo. A konečně jsou tu pokusy o elektronická hlasování, která by rozprášila argument o údajné neproveditelnosti přímé demokracie v rozměrech velkých státních celků. Dokonce i britský kabinet zřídil vlastní komisi pro „e-demokracii“ a má i prvního profesora pro tuto subdisciplínu – Stephena Colemana z Oxfordu. Co máme my? Především obrovský dluh v demokracii, kterou se tak oháníme.

text vyšel v Literárních novinách č. 47/2007 na str. 14 jako první
příspěvek do diskuse o (ne)promarněném odkazu 17. listopadu v rámci rubriky "Spor Literárních novin". Oponentem v diskusi byl můj spolužák Martin Benda, předseda sdružení UK media vydávající studentské časopisy FFakt (časopis studentů FF UK) a Sociál (časopis studentů FSV UK).

 

 
Demokracie slaví 18. narozeniny. Dejme jí dárek: Referendum! Kdo - když ne my? Kdy - když ne teď?